III.

V mém snění chrám stál na úvale skály, kol nepřehledná pláň se táhla pustá, i zdálo se, že chrám do oblak vzrůstá, jak jiskry v oknech hvězdy jemu hrály.

Stál jak by dvojích světů na rozhraní. Já v duchu viděl, jeho na zápraží jak vlna z moře věků všech se sráží, co jitra svit kol jeho bloudil bání.

Nad oblouk spjatý portál velkolepý v svém mramoru všech časů runy skrýval, na stupních jeho vchodu Homer zpíval, teď duchů král a druhdy žebrák slepý.

A ruku v ruce sloupů jeho tísní se braly stíny nádherné a známé, ty, které z dětství, z bible v srdci máme, pak ty, jež místo žezla vládly písní.

On, jenž mou duši ztápí v síly zdrojích, můj vzor a mistr, Dante, byl jim králem, on, mládí mého jenž byl idealem a teď jest sluncem pustých nocí mojich.

I viděl jsem, jak v chrámu toho žulu se sešlo vše, čím v práci myšlenkové se zachvěl duch, jak lidstva geniové sem slétali se jako včely k úlu.

A za nimi mne hnala mládí touha, má myšlenka mi orlí křídla dala, a záře mého idealu slala svit luzný v této pouště lada dlouhá.

Co toužil jsem? co měl jsem vtělit v kámen? Čím tlouklo srdce mé, čím vřely žíly? Nuž směle v před – leč dlouhá cesta k cíli a balvan brzy svalil se mi s ramen.

A pouští šel jsem smutnou, kamenitou, v boj s myšlenkou se dala líná hmota; já v éther chtěl a ve rmut do života sem vnořit musil duši sluncem zpitou.

A vedle cesty šklebná závist sedla, had ironie syče hlavu vztýčil; co duch dnes tvořil, zítra v hněvu zničil, zrak vyhasl a tváře moje zbledla.

A v ruce mojí dláto náhle těžší, i žáry tvorčí zvolna v hrudi chladnou, duch uštván jest, na ruku těžkopádnou jak balvany se hněv a nuda věší.

Tu ve zrcadle snů svých vídám sebe, jak pustou plání běžím v divém spěchu. Hle, tam juž chrám! Zřím lesklou jeho střechu, jak slunci rovna zlatí kolem nebe.

Jen dál a dál! Však cesta konce nemá! Hle, mlhou okna chrámu zlatem hoří – jen dál a dál – však v prach se noha boří, chci volati – a ústa má jsou němá.

Chci naposled ku skoku napnout svaly, leč sjedu zpátky bez dechu a síly, v můj sten jak posměch ostrý vítr kvílí a v odvet krev mým potem vlhčí skály.

Duch v myšlence a srdce stane v ruchu. V tom náhle slétá větrů na peruti ton za tonem, až slzu v oko nutí – i slyším z chrámu hřímat hymnu duchů;

a zpěv ten zněl: „O buďte požehnáni, jenž cestou k idealu jdete sami, jichž noc na místě hvězd plá myšlenkami, jichž laur jest protkán hložím pohrdání!

Jak červánek oblévá skálu holou a zasmušenou celým proudem zlata, zpěv vašich strun i hrot vašeho dláta Pán jednou zastře slávy aureolou!

On rány vaše v hvězdném ztají plášti, a jeho anděl v kalich démantový slz vašich perly sesbírá a v nový je vínek vetká nedostupný záští!

A jako majáky ve času moři vás zasadí do vln a proudů vzteku, až vaše jmeno zaplá temnem věků, jak před oltářem věčná lampa hoří!“

A zpěv ten zvolna vlní se v kraj ztmělý a v duši mou jak smírná hymna kane, já slyším jej, má stará síla vzplane – leč stokrát cítím, že jsem osamělý.

A jako had se v slunci na kruh stočí, v mém srdci ironie hlavu skloní, a zpěv ten stále stříbrem v duši zvoní, a když se vzbudím – zvlhly moje oči.