Z paprskové příze
udělám ti sítě,
v luny bledé říze
chytím tebe, dítě;
mezi nebem, mezi zemí
krytou stromů haluzemi
v květech, písních, míze
na běloučké bříze
budu kolébati tebe
až do nebe,
dítě!
Slyš mne, Titanie,
hvězda na úsvitě,
jež se v opál kryje
mlhy rozpačitě,
nemá tolik vděků, krásy
jak tvá tvář skrz zlaté vlasy,
když se světlo lije
s očí tvých a šíje,
„Královno!“ když nahlas vzdychnu
a než ztichnu –
„dítě!“