Jak anděl, když svou peruť rozkládá,
kol hlavy tvé se vznáší závoj bílý,
tvá postava se v jeho vlny chýlí,
jak v rodný fontan snivá Najada.
Ten bílý závoj! – Stěží ovládá
tvých ňader vlny, které v něm se skryly,
jak labutě, jež na jezeru zbyly,
když park se tmí a slunce zapadá.
Ó jakým kouzlem závoj ten mne plní!
Jej nazvednout? – Ha štěstí! vítr duje,
a závoj lítá vesel kol tvých spánků!
A bílý prs tvůj vazby prost se vlní...
Tak labuť rozpnouc křídlo vzduchem pluje
a sněžné hrdlo noří do červánků!