Vyšlo nás mnoho – svět krásný byl;
ten jeden zpíval – ten druhý pil,
ten třetí se pro holky s každičkým bil;
jaký náš cíl?
Ten, který zpíval – dávno juž ztich’,
ten, který píval – pije dnes, mnich,
ten, který rval se, hladí si břich,
moudrý a tich.
Já bez barvy zvláštní zdál jsem se všem,
mne lákala do dálky Svatá jen zem,
já s nimi kráčel vždy tichý a něm,
řka: „Ber mne, jak jsem!“
Po mnohých letech vracím se již,
cizí mi město jest a cizí chýž,
cizí je člověk, hvězdná jen výš
zdá se mi divně tak blíž!
Ale klid veliký v duši své mám,
ať jsem tak sešlý, ať jsem tak sám,
k všeho dnu tiše zřím v náručí tmám,
jdu, nevím kam.