V tmu splývalo rameno jeho dvojí,
jak černá břevna šera na pozadí...
Ó, v jaké luzné sny kříž duši ladí,
kolébku vítá a na hrobě stojí.
Mír hlásá nitru v palném žití boji,
svým stínem čelo zápasníkův chladí;
přes kámen, klest kdo jde i přes kapradí,
mír z něho pít chce, práhna po úkoji.
Jak srdce bušilo mu, tepny vřely,
když dostih’ jej a na klekátko pad’,
svět pod ním v mlhu rozplýval se celý.
A s kříže vanul úkoj, smír a chlad,
vše mládí báje se mu otevřely,
mu duši noříce v snu vodopád.