Nad mořem klášter vysoko stojí,
pod ním se vlny divoko rojí,
v něm srdce lidská ve věčném boji!
Jeptiška mladá přes zeď se dívá
do dálky šeré, nad ní zvon kývá,
poslední Ave! do šera splývá.
Nebe je šedé jak holubí křídlo,
moře je šedé, kam oko hlídlo;
srdce je šedé – bolestí zřídlo.
Na nebi ob čas ptáče se mihne,
a mořem ob čas plachta přec tihne,
srdce to – pouze vzdechem se zdvihne.
Na nebi ob čas hvězda se bleskne,
nad mořem píseň z hrudi zní teskné,
srdce – to skřekem zoufalství steskne!
Darmo! dí vlna pod skálou v hloubi.
Nikdy víc! oblak, západ jenž vroubí.
Amen! lká srdce, jež s prázdnem se snoubí.
Tak stojí socha a v dálku se dívá,
bez zvuku zvon se houpá a kývá,
ona stín v stíny mizí a splývá...