Tak milý sen, tak měkce splývavý,
tak lahodný a sladce konejšivý,
mi kreslí těsně vedle, u hlavy
kýs obraz dojemný a známý, snivý.
Jak malíř byl bych, v tiché zádumě
jenž tvoří šíj i vlas, i tváře tahy,
a zase strom, jenž vichrem zašumě,
by pěl si k tomu starý nápěv drahý!
A snad jsem obojím, jsa poetou,
tvar s hudbou spojuji-li v dumné písni,
jež letí v dál... Snad líp sny rozkvetou
ve tichém dešti, v kapek husté tísni.
Teď obraz – píseň, obé hotovo...
Spí péro, obojí jež vykouzlilo –
Ó, čtenáři, ó věř mi na slovo,
neb zpěv i obraz – obé láskou bylo.