„Konečně! Stíny jsou již za mnou, šer mizí, stromy řídnou též, a hříčkou přeludů všech klamnou víc nejsem, v dálce sen a lež!“
Tak poutník jásal v duše hloubi a vysílený v trávu kles’, kde s oblaky se obzor snoubí, již daleko jest za ním les.
Jak černý přelud stojí za ním, dál každým krokem uniká, a chodec cítí, k jeho skráním se samé světlo přimyká.
I pozdravuje slunce skvoucí, jak vítá jeho tepla proud! Však nezří hned, žár jeho žhoucí že travu spálil v šedý troud.
A jásá, chimer tady není! Kde zlověstný je ptáků skřek? Ve žluté trávy zašustění roj cvrčí lučních kobylek.
Též divů Flory není tady a jako natažená dlaň nalevo, vpravo, kam zří, všady se táhne v obzor dlouhá pláň.
A jak jde dále, slunce pálí, a jako výsměch cyniků hlas kobylek a cvrčků v dáli jde za ním v hlasném povyku.
Kol samá metelice hluchá a samá změť jen žlutých trav, a vřesoviště prsť jen suchá jest boků země celý háv.
Když od nohou cos zableskne se, to tvrdý štěrk jen v slunci plá... Zrak unaven se k výši vznese, modř její v bílé páře mdlá
se nad vším klene bez soucitu, nad sebou sama znuděna, v tom písku a trav zžehlých třpytu i kroků zmírá ozvěna.
Zdroj nezaperlí se tu v mechu a k němu neschýlí se pták, jdeš dál a dále bez oddechu, jen za tím sluncem hroužíš zrak.
A toto s výše hárá parně, ví chodec: Ono pravdou jest! Tož za ním, třeba jednotvárně se motal spletí úzkých cest!
Kde vítr nezachvěje třtinou a nezčeří tvar žlutých klín, nad vlhkých hvozdů klenbu stinnou pláň tato dýchá větší spleen.
Kraj volně v dál se rozprostírá, zde možno přec se rozpřáhnout, proč stejná poušť jen zevšad zírá, a v krok zní chřest mu starých pout?
Zří vše, zná vše, jde jistě, pevně, to světlo chtěl přec v lese tam? Vždy jedno cítí v duši hněvně, že tam jak tady – kráčí sám!
Cookies on Poetry Cove