Co uběhne vody v řece, než se strůmek stane stromem! Dřív ty, hochu, mnohem dříve rozloučíš se s otce domem!
Rozloučíš se s volnou stepí, kde jsi v buřanu se honil, abys místo nad šíj koně nad staré se knihy klonil.
Odvezou tě v černé město, bude z tebe student švarný, poznáš teprv život pravý, pestrý, hlučný, různotvárný.
Naučíš se brnkat v struny, loutny nebo mandoliny, korbel až k dnu vyprazdňovat, nebudeš též k tanci líný.
Brzy ale, brzy poznáš, všecku pravdu blud že stihá, a že děvče růžolící nejlepší je v světě kniha.
Po pěkné se nejdřív vazbě, po hedbáví, po sametu budeš honit – ale brzy po líček jen a rtů květu.
A když přečteš pár těch svazků s tmavou ořízkou neb zlatou, uvidíš, jak filosofům divně myšlénky se matou.
Svážeš v uzlík svoje zboží, ohledáš svůj rozum prázdný, v dětské sny se vrátíš znova, neb tě zavrou mezi blázny.
Veselí to hoši byli, znali zahnat dlouhou chvíli, po krčmách se potloukali, Twardowského ssebou vzali.
Jeden dlouhý kráčel v čele, děvčatům zřel v oči směle, drnkal v struny, druzí k tomu v sboru starou píseň pěli;
děvčata ve průjezd domu lákal tichý večer ztmělý. Twardowski byl mezi nimi nováček, tož vtipy stále
novými i omšenými týrali jej; pitky krále mocí z něho chtěli míti, věneček mu chtěli sníti
k Venušině cti a chvále. V začazenou sedli krčmu, korbel v ruku, děvče v boku, smáli se, jak celý život
měl by pouze jednu sloku. Jednu sloku, která v jedné noci vyzpívat se musí, potom nechť i těžká hlína
v hrobě němá ústa dusí. Jednu sloku, nechť i při ní ze srdce krev rudá tryskne, jen když se v ní děvče líbá,
jen když se v ní divě výskne! Divný muž stál mezi dveřmi, naslouchal, jak dav ten zpíval, chvílemi na Twardowského
upřeně se, ostře díval, a když smích a tanec, výskot v jednu hlučnou vřavu splýval, divný muž ten zvolna, tiše
vyzáblým naň prstem kýval. Twardowski jej brzy viděl, za ním šel, kde dvůr se stmíval, a dav dále bouřil, výskal,
smál se, líbal, řval a zpíval. Chvíli stáli proti sobě. „Co chceš na mně? pověz, kdo jsi!“ „„Ten, jenž moh by poroučeti,
ale zatím jenom prosí.““ „Tak přijď zítra – tady zima!“ „„Dnes to, pane, musí býti, visí na tom spása tvoje
a tří lidí živobytí. To zde pro tě není zboží, lepší poupě uschováno, svěží jako jarní růže,
když ji zrosí mladé ráno. A ta růže hladem hyne v chudé jizbě na podkroví, bába slepá, matka laje,
a žid, pane, neposhoví. Trochu zlata – Chudá růže potřebuje trochu deště, a je tvoje, tvoje, tvoje
ihned, této noci ještě. Což ty dívky – svadlé květy, dneska ty a jiný zítra, ale ona květ je čerstvý,
plný vůně, záře jitra. Pojď jen za mnou!““ Táh jej silou, z dálky z krčmy řev dozníval, a ten měsíc za oblaky
stříbrnou svou hlavu skrýval. Divně bylo Twardowskému, jak by náhle letěl stepí, srdcem mu to zahvízdnulo,
v nohách u vír velkolepý, pak zas jak pláč děcka, hladem které zmírá na otepi, a pak jak by dlouhou chodbou
hmatal, hmatal a byl slepý, jak by žití číš’ chtěl zdvihnout, ale nač sáh – byly střepy. Vešli v jakýs domek malý
a na menším dvorku stáli, kolem kulny, mezi laťmi šedí králíci si hráli. Velký ořech blíže pumpy
bez listí se kýval smutně, pumpa tmavá, jak by pod ním starý mnich stál v hnědé kutně. Kolem tma a na podkroví
osvíceno okno jedno, Twardowski měl horkou hlavu, ale v srdci ledno, ledno! A co se tak zamyšleně
na domek a k oknu díval, shora notou smutnou, tklivou tento prostý nápěv splýval: Maria Panno,
ty jsi v mém hoři, jako ta hvězdička plavci je v moři. Jako ta hvězdička
svítí a těší, tomu, kdo modlí se, tomu, kdo hřeší. Já musím hřešiti,
neb musím jísti, jsem hvězda, která pádem se čistí. A já se očistím
v slzách a hoři! Maria, nedej mi utonout v moři! Nevěděl víc, kterak přes dvůr,
kterak přes chodbu a schody letěl, jak by při potopě rostly za ním valné vody. Neviděl, že muž již zmizel,
vrazil v dvéře, cvakla klika, v jizbě stál a nejdřív viděl, lampička jak smutně bliká. Potom dívku, zlaté vlasy
padaly jí k nahé šíji, jak se sklání zářný západ nad potokem ku liliji. Šila, šila, bílé prsty
mihaly se a rty pěly, tiše, jen tak polohlasně, a přec byl v tom život celý! U kamen na staré židli,
nad níž budík starý klepá, bába klímá v polospaní vráskovitá, shrblá, slepá. Matka první viděla jej,
vítala ho, jak by právě anděl přišel, aby sedl, prosila jej usedavě. Dobrým přítelem jej zvala,
jehož nebe dalo v nouzi, děvče je prý neviňátko, rdí se ovšem, trochu zpouzí. Ale zítra – dluhy platit!
k rozmýšlení času není – a co jedno obejmutí, a co jedno políbení? Děvče mělo slzy v oku,
hebké poupě, zpola dítě, v šití jen se zastavilo, zřelo před se rozpačitě. Chvilkami jen mimochodem
patřilo na Twardowského, líbil se mu jeho hovor, jeho vousy i vzrůst jeho. Náhle zmizela v tom matka
a on s dívkou byli sami, jen ta bába, ta tu zbyla se starými hodinami. Twardowski sed k dívce blíže,
díval se, jak dál zas šije, pak na bábu, kterak v dlaně vráskovité tváře kryje. Co mu náhle v mysl přišlo,
pálí jej to, hlodá, ryje, že ta bába dobře ví to, jak mu srdce v ňadrech bije, co tu bude, co se stane.
Myšlénkou jí do myšlénky vpředl se, s ní v duchu žije. Ano, ano, tak to bývá, nejdříve se zpívá.
Ano, ano, tak se děje, s počátku se směje. Bída přijde, těžká rada – a květ padá.
Jaká pomoc, odbuď si to hbitě! Se mnou šlo to jako s tebou, dítě! Ano, ano, v žití mladém umřít musíš hanbou nebo hladem.
Cár na sobě, v duši drápy vlčí – pak se mlčí. Twardowski sed ku děvčeti. Kterak ten čas rychle letí!
Byla mladá, pěkná, milá, vzmužila se, hovořila. Odhrnula zlaté vlasy, démantové zvedla řasy,
z modrých očí záře bleskla, div si duše nezasteskla. Nazvednula rukáv dlouhý, co tu něhy, co zde touhy!
Ramínko jak list leknínu blesklo mžikem v polostínu, Twardowski čet v její duši, v náruč tisk ji užší, užší,
myšlénky pak její pěly jemu v srdce – život celý. Jsi mi cizí, ale moje všecky strachy mizí.
Já jsem děcko, ale, chceš-li, dám ti ráda všecko. Jsi tak milý, chceš, abychom spolu šťastni byli?
Dnes neb zítra tvá jsem – ale prosím, zbav mne jitra! Co neuloupíš vteřině, juž věčnosť má svém na klíně.
Twardowski stál na ulici. bože, jak mu smutno bylo! O sto let byl náhle starším, lidstvo celé teď v něm žilo.
V duši zněla mu ta píseň: „Marje Panno, hvězdo v moři!“ jenom ohlas odpovídal: a já zhynula přec v moři!
Po boku muž divný smál se, jako v poušti lačný šakal, Twardowski stál na ulici a jak dítě hořce plakal.
Cookies on Poetry Cove