Diego Lainez v chmurné dumě nad pohanou svého domu, nad Abarků, nad Iňigů bohatší jenž, starší k tomu;
znamenaje sil že nemá pro vysoké svoje stáří, potupu že pomstít svoji nikdy se mu nepodaří;
nemoh celé noci spáti, při kvasu též vesel býti, neosmělil se, zrak zvednout, ani z domu svého jíti,
ani osloviti druhy, tak se zaryl do mlčení mysle, dechem hanby jeho že by byli uraženi.
V boji s duší svou a v tísni o čest svoji ku prostředku odhodlal se sáhnout, který nezůstal mu bez výsledku.
Povolal své syny k sobě, nepromluvil, nezastýsknul, ale řadou všem jim ruce, čacké, mladé ruce stisknul.
Ne by čáry chiromantů zbádal, jež snad v nich se kryjí, nebývaly tenkrát zvykem také čáry v Hispanii.
Ne, však čest mu dala sílu, i přes šedivý vlas bílý, i přes údů stuhlé svaly, i přes chladem spjaté žíly,
tak jim pevně tisknul ruce, křikli všichni: „Zadrž, pane, usmrtíš nás! Rci, co žádáš? Co si přeješ? Hned se stane!“
Leč když k Rodrigovi přišel skoro s beznadějí v duši, ku cíli že svému dojde, kdy se nejméně to tuší,
s planoucími zraky v ohni jako tigr z Hyrkanie pravil k němu tato slova, s odvahou v nichž vztek se kryje:
„Pustiž, otče, v zlé té chvíli, v zlé té chvíli ruce naše, nebýt otcem nám já slovy nepustil bych tě tak plaše.
Spíše touto rukou svojí vyrval bych ti střeva z těla, ruka má byť místo nože nebo dýky tam vjet měla!“
Zaplakal tu v plese stařec, děl: „Ó synu duše mojí, vzteklost tvá mou vzteklost ničí! Nevole tvá žal můj hojí!
Ten trysk hněvu, Roderigo, zjev zas v cti mé dobývání, ztracenou by pro vždy byla bez tvých vítězících zbraní.
Urážku pak řek mu svoji, meč mu dal, jej žehnal v smutku, meč, jenž hraběte byl smrtí, vznik všech jeho velkých skutků.
Cookies on Poetry Cove