Do lánů řepy k prašné silnici
jak básníka sen starý park se zdvihá,
pln koutů vlhkých, tmavý, bující
se kaštanů svých silhouettou míhá.
Tam vedro spadne s tebe, cesty tíha,
tam v květů okřeješ zas tisíci.
Tam ptáků, brouků, včel shon vířící
tě obklopí, taj ze všech koutů číhá.
Jak do prosy kus poesie vražen.
Ó dovedu se vmyslit, jak pán jeho
zde chodil asi spokojen a blažen!
Pár kroků dál a celá žití prosa,
zde plný úkoj, zapomnění všeho,
šept lásky sladký v ouško slán sub rosa.