Přišel Alvar Faněz v Burgos, aby odevzdal dar králi, zajatce i koní dvě stě, kořist nejlepší, již vzali,
a když dostal dovolení, králi ruku políbiti, poklekl a jal se takto, co Cid řek mu, hovořiti:
„Alfonse, ty mocný králi, rač tvá milost shovívavá od vyhnance vlídně přijmout, co ti dobrá vůle dává.
Don Rodrigo z Bivaru slávy tvojí pevný val, jejž vztek nepřátel a závist z dvorů, z jeho statků hnal,
přeje si, bych volně mluvil, vyslán jeho ku obraně, bych nezbloudil, užiti chci slov, jež řekl, odhodlaně.
Račiž tento malý dárek z ohledu jen toho vzíti, že jej možno bylo pouze za krev Maurskou vykoupiti.
Cid ti za krátké dva roky více zemí ve jho vzal, než tvůj v Pánu zhaslý otec Ferdinand ti zanechal.
Jenom od něho to přijmi, za pýchu to neměj v zlobě, když on cizích králů daní dluh svůj splácí svému – tobě!
A když ty jsa jeho pánem moh’s mu jeho statky bráti, že on chudý muž jsa cizím majetkem teď svůj dluh platí.
V Boha důvěřuj i Cida, velkou moc ti ještě podá, v pěsti třímá Tizonu svou, Babieçu patou bodá.
Dovol u svatého Petra prapory ty prokleté vztýčit před vznešeným zrakem církevního knížete
v důkaz, pomocí že jeho v celé velké Hispanii takým rovno nenajde se, pro ty prapory se bijí.
Prosí dál, abys mu poslal Jimenu i dcery jeho, aby ku radosti trochu probrali se z hoře svého.
Není-li ti Cida líto, buď ti líto jeho žen, ať je těší jeho sláva, ať je těší jeho plen.
To jsou vlastní slova jeho, já z nich nezapomněl nic, nevinu a jeho ryzost vládce, nesu tobě vstříc!“ –
Sotva dozněla ta slova, u Cidových závistníků, donášečů, pomlouvačů závist ozvala se v mžiku,
jakýs hrabě v hněvu vstal, uražen byl, králi prál: „Nevěř, vznešený to králi, nemá v jho tě spoutat klam,
po bohaté kořisti té Cid se dostaví již sám, zítra uvidí jej Burgos, by tě zdeptal – přísahám!“
Alvar Faněz čepici svou hlouběj vtisk a zaťal pěst, hlasem vztekem utlumeným, co děl k hraběti, zde jest:
„Nikdo nehni se, ni nemluv, kdo se pohne, zví to hned, vězte, Cid před vámi stojí, není-li zde, jdu mu v sled.
Nechť i slabá síla moje nemůž’ jeho nahraditi, z Valencie síla jeho zde mne musí zastíniti!
Nesmí žádný lhář a zrádce lstí svou dotknout se ho hněvně, to mu řeknu jeho jmenem: ,Nestojí tvá hlava pevně!‘
A ty, králi, lichotníky který obklíčen jsi stále, z jejich slov jen stav si valy, uzříš, jak jsou vytrvalé!
Avšak odpusť, jestli v hněvu moh’ jsem neuctivý být, aspoň vydej mi, když můžeš, po čem touží chrabrý Cid.
Jeho dvě mi dcery vydej, Jimenu choť v této chvíli, výkupné ti chci dát velké, jakby zajatými byly!“ –
Alvara by upokojil, Alfonso se z trůnu zved, a jej prosil, ku Jimeně by s ním odebral se hned.
Cookies on Poetry Cove