Dost těžkých ran na tvoje srdce padlo,
však ono pod jich žehem neuvadlo,
vždy svěžestí a vláhou dýchá,
květ vzácný roste z něho v resignaci,
květ lásky k všem ve oddanosti, práci,
jak rosa nebes padá z ticha.
Tak z ticha roste ten květ kouzla plný,
jak v řece kruhy stále širší vlny
zabírá jeho dech a vůně;
vše podmaní tak sladký a tak svěží,
neb trpitelů perla, soucit leží
jak těžká krůpěj v jeho lůně.
Ó, zachovej si v duši ten květ rosný
a nikdo sladké nezloupí tě o sny,
i rozbit život tvůj jest básní;
neb pouze ti, kdo mnoho vytrpěli,
a v srdci přec jen studnu míru měli,
v sled říci mohou: My jsme šťastní!