Zda Bábel to byl nebo Ninive,
mně těžko říci, v dumě truchlivé
jsem viděl město východní, se tmící.
Kam dosáhl jsem kolem zřítelnicí,
vše byla poušť a zmar a prázdnota
a nikde, nikde známky života!
Sup lačný jen se v temném vzduchu houpal,
po schodišti, jež v šerých spirálách
se táhlo v slunce tryskající nach,
kdos velký, hrozný tiše, zvolna stoupal.
Po stranách jeho neúprosné drahy
trup nejeden se stmíval polonahý,
změť ženských vlasů s kmeta sivou bradou
zde leželo to pokáceno řadou,
jak pod sekáče neznámého kosou,
půl krví zbroceno, půl jitra rosou.
A dole u schodiště mezi stíny
se choulil v prachu příšerný zjev jiný
jak v smutku schýlen. Ti dva setkali se
zde, kde nebylo šakalu ni kryse,
oč brousiti zub. Jitra ve sousvětlí
se oba příšerné ty stíny střetly
ve mrtvých městě, v němých mrtvol sboru.
„Kdo jsi? Co chceš?“ – – „Já andělem jsem Moru
a tobě jsem jen upravoval cestu!“
Však druhý sotva zvedl sivou hlavu.
„Jdi dále, nech si lacinou tu slávu,
i bez tebe bych došel k tomu městu,
jež zpustošil’s, jsem Smrt, jsem žití jarmo!
V můj úřad zde tys přimíchal se darmo,
to všecko přišlo by též – ale časem.
Tys násilí, já právo!“ Pausa malá,
po schodišti Smrt sama vstupovala,
co druhý znik’ rostoucím slunce jasem.