Pouze okem mluviti můžem spolu,
pouze okem v objetí mohou duše
sobě letět, jedině okem obě
líbat se mohou.
Jako slepcům v akordech sladkých tónů
v smutné duši vstávati mohou světy,
našim duším v paprscích oka pouze
vznikají světy.
Duše naše na sebe jak se třesou!
Pouze oka paprskem, úzkým mostem
mohou sobě naproti kráčet, propast
s obou stran děsnou.
Pouze okem truchlivé sobě „Ave!“
řeknou jako trapisté dlouhou chodbou
druha druh když zadumán potká, šeptne:
Pamatuj na smrt!
Pouze okem! Znavený safír šedý
drahé Tvoje paprsků sype moře,
moje kalné slzami dlouhých nocí
matně se třese.
Chytá stěží odlesky Tvého, Psyché
v kterém nahá v zardění sladkém skrývá
svoje tahy! Andělská, sladká Psyché,
milenka, žena!
Hlubé taje! – Dokola svět nám cizí
valí vlny lhostejně svého ruchu,
neví zatím, v objetí jak si dlíme
jedině okem.