Bellida když Dolfa rukou toho zrádce hanebného sešel smrtí přeukrutnou udatný náš Sancho král,
sešli jsou se v jeho stanu, táboru ves náčelníci, děs a úžas všecky jal, ostrý když ten oštěp zřeli,
kterým král byl proboden, pokud by se nezpovídal, nechtěli jej táhnout ven. Ale onen hrabě Garcia,
který zval se hrabě z Cabry, když tak viděl svého krále, tato slova k němu prál: „Velký pane, na nějž naděj
položil jsem svého domu, prostředek tu nevím žádný vida, tak tě oštěp sklál! Odporučit mohu tobě,
co je povinnost tvá jen, se svědomím spořádej se, čím jsi hřešil zaslepen proti Nejvyššímu Pánu,
o tělo dál neměj péči; tělu čas již dávno minul, nyní hleď, bys duše dbal, došla právě lhůta tvoje,
splněny jsou tvoji dnové, ty hleď Pánu zpátky splatit, cos mu na křtu sliboval. Nebo smrt, aťs pán neb sluha,
nepřidá ti ani den, východu ti nedopřeje, k placení buď ochoten! O duši se dlužno starat.“ –
Načež král mu odpovídá ve slzách se rozplývaje, třas mu jazyk v pouta jal, změněn obličej byl jeho,
„Dobře dál vám dař se, hrabě, štěstí s vaší budiž zbraní, moudrou radu jste mi dal. Ovšem znám já dobře důvod,
proč jsem až sem přiveden, tož pro spáchané mnou hříchy, pro slib, jenž byl porušen. Proti otci, proti Bohu
oblehal jsem toto město, které zanechal mé sestře; čas je, bych se Bohu vzdal, zřím, se mnou to špatně skončí,
svátosti mi podejte, již smrt se blíží“ – umlk král. Děl a duše odletěla z chladnoucího brzy těla.
Cookies on Poetry Cove