Hleď, Milo, drsný kaštan puká
a zlaté srdce z kožíšku
mu vybavuje tajná ruka;
roj kavek slétl na vížku.
Rdí jablka se mezi listy,
hle, sem tam obrys žebříku,
plá zralý hrozen amethysty
a zima je tu ve mžiku.
Tu zlatých hrušek stohy celé,
tam kupy omžených jsou sliv,
ze stříbrných třtin jitrocele
ti slední motýl v pozdrav kýv.
Juž bude zima; špačci v tlumu
a křiku luhem přeletí
a v svadlých listí teskném šumu
noc bude parkem kráčeti.
Nuž do města! Ty rovněž více
juž nemáš stání, dítě mé;
co nejdřív naše okenice
zamčeny z coupé shlédneme.
Jak víčka unavených očí
se zavrou, když jde člověk spát,
a v lese i kol na úbočí
bdít bude vítr jen a chlad.
Tu teprv zachutná ti kniha
u krbu večer, z lehýnka
kdy v ulic ruch se soumrak zdvíhá
a tramway v mlhu zacinká.
A ku tvým nožkám pes náš hravý
se stulí, duši v oku svém:
tu dítě, hlavu vedle hlavy,
my dvojnásob se užijem.