„Má choti, vzhůru! Jest již den, nač líně dál si hovit? Již zaplaš s očí sladký sen, chci časně z rána lovit!
Mám vyhlédnutou vzácnou zvěř, chci mlhami se brodit, ji chytnu, ráčí-li mne, věř, pan Guillem doprovodit.
On vyzná se v tom umění a jistě kus ten chytí, jen prosím – slyšíš troubení? – rač dnes jej propustiti.
Viz v oken malovaných změť kterak se slunce láme, na zvěři – nechť se nudíš teď si večer pochutnáme!“ –
Tak Raimund děl, v nádvoří spěl, kde chrti již i mani se seskupili na povel. Jen letmo kynul paní.
Ta za ním prostovlasá ven se řítí, na schodišti pan Guillem k lovu vyzbrojen, zrak divně se mu blýští.
A v náruč klesla jemu hned a hlasně, žalně stkala, a prosbou chvěl se její ret, a její líc ta plála.
„Ó prosím, prosím, jedno jen,“ ve ručeji slz děla, „ó nechoď na hon, strašný sen jsem dnešní noci měla.
Já viděla tě – v lese mech byl brunátný a svěží, ve zimostrázu lupenech tvá mrtvola tam leží.
Byl’s, jakbys spal, leč kde je hruď a věrné srdce tvoje – ó prosím tě, dnes děckem buď, a uvěř v tuchy moje!
Tam trojklanný list jetele plál divně do krvava, střel krve lesk ti po těle v něm ruce, bok i hlava!
A kde jsem zvykla naslouchat sladkého srdce tluku, tam prázdno pouště, hrobu chlad a nikde zvuku, zvuku!“ –
„To mátohy jsou, paní má, a v snech to jinak není, má láska vždy tě objímá a dá ti vysvětlení.
Tvůj sen jest ve všem pravdivý, což mám já srdce v těle? Žár jeho pro tě zářivý je ztrávil přec již celé!
Kde srdce měl jsem, pravdu máš, tam jeden plamen hárá a jeho záře, jak to znáš, i sen tvůj ze lži kárá.
Má bytost celá hoří v něm i ruce, boky, hlava, a hoří divě plamenem a hoří do krvava!
Můj polibek tě probudí a splaší všecko zdání...“ Ji divě přižeh’ ke hrudi a zmizel v mlze ranní...
Cookies on Poetry Cove