Hvozd posupný a ztmělý, dva rytíři jím jeli, tož Guillem, mistr tonů, a Raimund z Roussillonu,
Pinie podle cesty o jejich řeči zvěsty si vyprávěly dlouho. Ó lásko! Štěstí! Touho!
Já chtěl se dávno práti, jak mohou vírem hnáti se písně z tvojí hrudi, rci, kdo je v život budí?
Jest umění to pouze, jež přichází vstříc touze, či je to v plesu, v smutku ku ženě láska vskutku?
Zní píseň – lesní echa, a sotva stopy nechá, leč kdo ji v lůno lesu slal v žalosti či plesu,
že zní pod klenbou stromů, měl jistě důvod k tomu. Přec nelze v prázdno pěti jak blázni nebo děti,
muž jestli píseň zpívá, vždy láska podnět bývá. Tož rád bych znal tu dámu, již v rámec drahokamů
a perel hustou tíseň tvá zasazuje píseň? Kdo pramen písně zradí? Zdroj plyne zpod kapradí
a šumí, zpívá, šeptá, zkad jde, se nikdo neptá, jen zpěvem tím se těší, jím vlastní spory řeší,
jak cestou břehy líbá, vše šumem ukolíbá. Tak básníku věc těžká říc’, kdo těch písní kněžka,
to jeho taj, v němž žije on, jeho poesie! Ne pán jak vasallovi dím zpupnými ti slovy,
leč jako přítel k druhu: Své přízně za odsluhu tě prosím, bysi sdělil, ký ideál jsi vtělil
ve písni vírné sloky, v těch zvuků veletoky, jež denně z úst ti plynou, hvězd řetězy se vinou
jak guirlandy a kvítí do pouště planou žití. Jest jistě čarokrásná ta hvězda tvoje jasná,
paprsky jejíž chytáš, a v závoj písní splítáš, bys kolem ní jej hodil a při tom osvobodil
svou touhu, ptáka v kleci. Ó netaj to, mluv přeci! Co můžeš míti z toho? Jsem povinen ti mnoho.
Ve hradu tvého síni jsem našel vše, co činí mi žití snesitelné, ba víc, co nesmrtelné
se ku životu hlásí, já zákonem spjal krásy. Květ lásky, spanilosti i bohatýrské ctnosti,
měj, prosím na tom dosti! Tak nevyklouzneš, brachu. Než v červánkovém nachu se slunce zcela stopí
nám pozlacujíc kopí i meče, jež se blyští, ždám odpověď tvou příští. Chci znáti dámy jméno,
jíž v nesmrtelné věno tvých písní plápol hoří jak maják na pomoří. Ó netaj dál a rci mi,
kdo slaven tvými rýmy? Tu chtěl bych znáti dámu, jež k takovému plamu tvé srdce rozdmýchala,
jsouc jeho píseň stálá. Když stojíš na svém, pane, nuž budiž, ať se stane! Věz tedy, ale prosím,
co tajně v srdci nosím, co řeknu pouze tobě, v tvém srdcí spi jak v hrobě. Já blahem lásky tonu
k Anežce z Tarasconu, té platí vše mé plání, mé sny a horování, mé tužby a mé lkání.
Jak, k sestře mojí paní? Sám rci, což krásná není? Jak první úsvit denní, jenž v čaruplném jase
nad hvozdy rozlévá se? Děl’s dobře; první zora, jíž zaskvěje se hora, jest krásná ovšem, ale
ve kráse neskonalé hned za ní slunce vstává, vše přezáří ta sláva! To výmluva jest pouze.
Tvé nedostačí touze Anežka, hvězda jitřní, dí jasně hlas mi vnitřní. Před sluncem, když se zvedá,
jest sama zora bledá a musí v stíny skanout. Ty můžeš pouze vzplanout ke slunci, víc jež zlatí
hrot ledovce, jež šatí i kvítko na souvrati. To slunce tvé chci znáti! Můj pán mi věřit nechce.
Vzplá podezření lehce, však těžko důkaz podat, líp v mlčení se oddat, co moh’ jsem, řek’ jsem věru,
ty potlač nedůvěru! A dále jeli v šeru a dále jeli v honu ku hradu Roussillonu
a více nemluvili v té podvečerní chvíli. Již ztemněly se lesy, jen sova houkla kdesi,
z mhy, v níž plál pařez shnilý, se vyhoup’ měsíc bílý a černé hradu valy se rýsovaly z dáli,
sem tam ve oknách světla jak drobné hvězdky zkvětla. Pinie kolem cesty jich řečí divné zvěsty
si vyprávěly dlouho. Ó lásko! Štěstí! Touho!
Cookies on Poetry Cove