V kruhu pánů, v kruhu paní
bylo velké v hradě klání,
potom banket, po hostině
při šumícím sladkém víně
druhé začlo potýkání
mezi reky udatnými
ne však mečem, pouze rýmy.
Vzácný host byl v hradě dnes
slavný Bertram z Ventadouru,
harfy rozvlnil již ples,
ztichl hovor, hlavy vzhůru!
Jako skřivan do azuru
hlahol jeho strun se nes’.
Bouřlivě mu zatleskali,
pana Guillema pak zvali,
by též zpíval cos a hrál;
vstal on, uklonil se, prál:
„Nejtajnější duše sen
povídá se ve dvou jen,
kde však taký panstva květ,
mlkne ve ostychu ret,
zde lze pouze veršů tokem
měřiti se – s cizím sokem!“
Bertramovi pokynul,
s úklonou k domácí paní
ve klidném děl usmívání,
v oku vášně děsný plam:
„Vzácná dámo, k tomu klání
prosím látku dejte nám!“
Povstal Raimund z Roussillonu:
„Ku tenzoně sladkých tonů
svolte, sám vám látku dám!“
Ticho kolem jako v hrobě.
Pěvci stáli proti sobě.