A v dlouhých zimních večerech,
kdy v horách sníh a v dolu,
a v krbu Meluziny vzdech,
a ledné květy na oknech,
tu hráli v šachy spolu.
Pan Raimund sedal při číši
a z dálky k nim se dívá,
van větru v krbu začiší,
pan Guillem táhnout pospíší,
pan Raimund hlasně zívá.
„Šach královně!“ – „Zde sedláka
já představím vám hbitě,“
„Co sedlák – ten mne neláká,
spíš koně pestrá čabraka“ –
a prohrál okamžitě!
Svou bílou ručku opřela
o černou šachovnici,
a vzhledla k němu nesmělá
a Meluzina fičela,
a třásla okenicí!
„Šach králi!“ – „Paní špatně hrá
a to mne věru trudí“ –
„To chladná hra jak ledu kra,
vám tajný plán kýs v mysli zrá –
a mne to celkem nudí!“
A zvrhla šachovnici v ráz
a pak se začla smáti,
pan Raimund slyše její hlas
vstal z dumy své a děl: „Je čas,
již půjdem, děti, spáti!“
A on se dvorně uklonil,
jen zrak mu blýsknul temně,
přál „dobrou noc“ – číš vyprázdnil,
ach, o čem blouznil, o čem snil,
ví ta, k níž hleděl, země!
A venku mráz a venku sníh
a fičí Meluzina,
pan Guillem v jizbě svojí ztich’
a do skřehlých si dlaní dých’,
„Pan Raimund, ví Bůh“ – sobě vzdych’ –
„jak já, dnes neusíná!“