Když přečtla paní Markéta
tu píseň – blanka bílá
jí z ruky k zemi vypadla,
ó jak se zamyslila!
„Konečně přece pochopil,
já skoro již se vzdala,
že pochopí. Zda dřív on vzplál?
Zda já jsem dříve vzplála?“
A k němu šla. On v zahradě
pod oleandry snil,
v horoucí poledne náladě
tak znaven byl!
Ze zadu přišla pomalu
a růžné svoje rtíky
na ústa jemu přitiskla
zašeptla jen: Díky!
A on se usmál jako v snu,
„Ach srdce mého dámo,“
jak chtěl by říci, čekám to,
to rozumí se samo!
A seděli tak pospolu,
v horoucím slunce plápolu
pod oleandry snili,
ach, znaveni tak byli!
A seděli tak pospolu,
až tryskly hvězdy v nebi,
a mlčeli, nač láska má
hovoru zapotřebí?
Až rozlehlo se nádvoří
psů štěkem, ruchem honu
s psy vracel se a sokoly
– ó jak ty rohy hlaholí! –
pan Raimund z Roussillonu!