II. PAN GUILLEM DE CABESTAING. (III. Těžká služba.)

K službě paní! –To se řekne celý boží, dlouhý den. trouvéra to nezalekne, stojí mnohý vzdech a sten,

beze mdloby všecko šlo by, nemít očí jen! Vždy za jejím státi křeslem

ku rozkazu připraven, vládnout uzdou, vládnout veslem, květ jí trhat zamyšlen. Vzdychat pouze

v tajné touze – nemít očí jen! Ale musit vídat denně ohnivý zrak roztoužen,

ňadra bouřná v krajek pěně a ty vlasy – zlatý len! Rty, sen sladký! Muset zpátky –

nemít očí jen! Přes lávku a přes balvany, kde hřmí ručej rozpěněn, podávat jí z druhé strany

ruku, vést ji – jako v sen! Ten stisk měkký! Ta tůň řeky! – Nemít očí jen!

V červencovém parnu hledat myrt a laurů stinný kmen, zmdlený touhou k ní zrak zvedat a jej sklánět zahanben;

snů mdlá hříčka! Přivřít víčka, nemít očí jen! Podnožku jí podat v kleče,

zřít šat u noh nazdvižen, mudrce znát, z této léče aby ušel nezdrcen! Nést jí svíci

ku ložnici! – Nemít očí jen! Jaký div, že v tato muka touhou, vášní vzplameněn,

chvěji se, že vztekle ruka buší v struny v noc i den. Vše v mé trýzni v povzdech vyzní:

Nemít očí jen!