„A kdybych schodil světa kraj, shled’ všecky dcery Eviny, ten pohled nemá zem ni ráj, to čílko plné nevinny;
ó blaho, v plesu tonu – Markéto z Roussillonu! Venuše narozena z vln tak zlaté nemá vlasy.
ni úsměv něhy, kouzla pln tak táhlé, oblé řasy. Ten půvab v hlavy sklonu! – Markéto z Roussillonu!
A ruce – vše je směšno tak i leknín s liljemi, zvuk hlasu, skřivan do oblak když vzletí nad zemí,
je chudý žák v svém tonu – Markéto z Roussillonu! A paže, ňadra, vem to ďas! Tak harmonické, něžné,
však nejvíc dojímá mne vlas, jak lne k té šíji sněžné! Ó cítit jeho clonu! Markéto z Roussillonu!
A celá chůze – majestát! vše očím jedna léč, prach, jejž se musí dotýkat, k diváku volá: Kleč!
Tu zváti svou až k skonu! – Markéto z Roussillonu! Pan Raimund vlídný hostitel a skoro jak já mladý,
můj slyšel zpěv a klidně děl „Víš, brachu, zůstaň tady!“ Já vzpomněl na záclonu – Markéto z Roussillonu!
A zůstal jsem, ač v srdci mém kýs varoval mne hlas, „to nepřekonáš varytem, zde sám Bůh duši spas!“
Zhyň srdce v citů shonu! – Markéto z Roussillonu! „To špatně skončí!“ řek’ jsem hned si v této první chvíli,
však onen hled a onen ret – i svatý někdy šílí! Já zůstal! – V blahu tonu – Markéto z Roussillonu!“
Cookies on Poetry Cove