Pan Guillem Cabestaing byl z vznešeného rodu, však jed’ jen suchý chléb a musil pít jen vodu;
a proto k harfě sáh’ a stal se truverem; ach, ach, on k harfě sáh’,
chudobu ďábel vem! Pan Guillem Cabestaing byl urostlý a štíhlý, kam vkročil, dívčí hned
se hlavy za ním zdvihly. Kde zapěl, kudy táh’, vše okna dokořán; ach, ach,
on k harfě sáh’ a byl hned srdcí pán! Pan Guillem Cabestaing tak dlouho krajem chodil
a platonicky jen děvčata za nos vodil. Sám žízní lásky práh’, leč kde se chytit měl?
Ach, ach, tu jako v snách hrad strmý před ním čněl. Pan Guillem Cabestaing
jak v snu si promnul oči, již vzhůru letí most, pan Guillem na něj vkročí, a ruce k harfě sáh’,
a v nádvoří hned shon – ach, ach, ký dvorný práh na hradě Roussillon!
Pan Guillem Cabestaing jak vítěz tu hned kráčel, žen, dívek celý řad, kam stoup’, se za ním stáčel,
vše splývalo mu v mhách, jak rukou k oknům kýv’. ach, ach, tam v záclon nach,
se tajil nebes div! Pan Guillem Cabestaing stih’ úpal černých zraků, však že byl pěvec, rek,
nepřišel do rozpaků, k pážeti ruku vztáh’: „Kde jsem?“ se dvorně ptal. Ach, ach,
buď zdraven práh, jenž tak mne uvítal! Pan Guillem Cabestaing rozvířil hru svých tonů.
A páže dí: „Můj pán jest hrabě z Roussillonu!“ – On ukloně se, řek’: „Ach, ach,
jak šťasten, bláh, kdo taký skrývá vděk!“ Pan Guillem Cabestaing měl v mysli paní onu,
jež očí svojich žár tam kryla pod záclonu. Šel dále jako v snách při zvuku varyta.
„Ach, ach! A paní?“ – K srdci sáh’ – „Ta sluje Markyta!“
Cookies on Poetry Cove