„Leká mne to, Rodrigo můj,
že když věrnost moji znáte,
již k vám v svojí duši chovám
(věrnost s láskou vždy jsou spjaté),
že tak dlouho v dálce dlíte
beze mne, neb víme, muže
vzdálenost že stálosti hrou,
nebezpečím býti může.
Nevím, jaké oklamání
tak vám jeví všecko zcela,
se mnou že tak zacházíte,
jakbych v skutku umřít měla,
budete-li dlouho meškat v dáli,
Jimeně s žitím jste již trpělivost vzali.
Že vás zbožňuji, vám známo,
času přísnost nepoznává
soud váš, a přec čas jak míjí,
za sebou čas zanechává.
Rodrigo, vám nechci hrozit,
Jimeny to nejsou mravy,
byť i žárlivost ji hnětla,
nevžene ji do bezpráví.
Co vás žene, mne opustit
na příklad, co na mne zříte,
rcete spíš, vám schladla láska,
v mou se věrnost bezpečíte,
budete-li dlouho meškat v dáli,
Jimeně s žitím jste již trpělivost vzali.
Ó vy srdce mužů plna
nevděku, jen vědět paní,
změna jak jest vaším leskem,
víry nedají vám ani.
Rodrigo, kde jsou tvé slzy,
krásná slova lichotící,
podvodné kde ty jsou sliby
tolik slastí slibující.
Všecko změnila kol doba,
ze všeho mi pouze zbývá
smutná těcha, tiché lkání,
kvil, jenž v hloubi srdce zpívá:
Budete-li dlouho meškat v dáli,
Jimeně s žitím jste již trpělivost vzali.