Na rozkaz Herodův když s vraždou dětí se počalo, ved Josef, tesař chudý za uzdu osla svého písku změtí a zkoušel všady dlouhé cesty trudy.
Ač andělové z cesty odklízeli před božským děckem bodláčí i kámen, ač meči hady, zmije zaháněli a křídly clonili mu slunce plamen;
ač sfingy tuhá ňadra vyzývavá na podušku pro matky hlavu změkla a šakalů se smečka litá, dravá mdlé aureoly s čela děcka lekla;
ač palmy vějířemi bohatými chlad střely, ve korunách zlaté plody, ač cedry na oasách ztemnělými pod holí Josefovou tryskly vody:
Přec byla utečencům cesta tuhá a dlouhé noci pod hvězdami v tíši, kde mléčná dráha jako bílá stuha se v mlh ztrácela nedozírné výši.
I přišli jednou v podivný háj ztmělý, kde na podstavcích černých, basaltových řad idolů čnít ku měsíci zřeli, těl tvarů neznámých jim, zcela nových.
Na lidském těle psí a kozlí hlavy a hrdla ibisů a šíje tuří, v bizarní alej tísnily se davy. Jak ty se šklebí a jak ty se chmuří!
Děs poutníky jal. Chtěli rychle zpátky, svou berlu Josef jak v obranu natáh a osel nesa břímě svaté matky i děcko spící, couvnout chtěl mu v patách.
Však dítě ze sna usmálo se sladce a k modlám ručku vzpjalo a zas na zem, pak pevněj stulilo se k prsu matce – a idoly s podstavců spadly rázem.
Co prošlo věků! Symbol nesplnil se. Tys, Kriste, trpěl, mřel a vstoupal k nebi; vzdech lidstva za Tebou dál rozvlnil se... Na podstavcích dál idoly se šklebí;
zla, falše, bludu, přetvářky a viny! Nás, pozdní chodce, ohrožují stejně, nám v cestu vrhají své černé stíny, se kupí v šiky, stahují se v hejně.
Či máme číst v tom? „– Proto jenom zuří, že vidí duši vaši k dobru chladnou. Ó buďte jak já a ty šíje tuří jak přede mnou v ráz málomocné spadnou!“
Cookies on Poetry Cove