Kdys vyšel poutník (tak dí stará zvěst),
jak poutníci šel, kteří chodívali,
by v srdce sdrané trochu klidu ssáli,
ku škebli přitkli palmy ratolest.
Šel poutník v záři jitra, v svitu hvězd,
sny bezčetné tu v duši jeho hrály,
jak bludičky se míhaly a plály
a hasly mhou na křižovatkách cest.
I padal večer, smrákalo se již,
vše cesty mlhou jak když opřede,
tmou halily se vrchy, doliny.
Zřel poutník na obzoru velký kříž,
tmou rýsoval v bezdnu pustiny;
děl k sobě: Ten mne z bludu vyvede.