Jak bouř, kdy řádí na horách,
po první ráně sta jich hučí
a každý hřbet a každý svah
se novým echem rozezvučí,
až ohlasy vše splynou pak
jediném bouřném ve hlaholu,
od země výš až do oblak
zní v jedné symfonii spolu:
Tak v srdce když bol zalehne,
hned první rána jiné vzbudí,
jak z řady sopek vyšlehne
žár bolesti a pálí v hrudi;
a jako ze slují a skal
bouř slévá se a roste echem,
též bytost zahrne tak žal
a roste v moře sny a vzdechem.
Těch zmijí kotouč neroztneš,
tu pravdu těcha neoklamá:
Jak na moři tak v srdci též
bouř každá doznít musí sama.