II. In memoriam.

O štědrém večeru – den chmurný byl a šedý – jsem z milé ruky dostal bílý bez, ó, kterak byl bych rád jej k tvému hrobu nes’! Však daleko tak spíš, dřív den by povstal bledý,

než s touto haluzkou bych na tvém hrobě kles’. Tak všecko odepřít si člověk v žití musí! Ó, nevíš, rád bych šel, dnes, večer, zítra zas... bych mohl – srdce mé byť pukalo v tom v kusy –

tu snítku složit v hlínu, jež tě dusí... Však nelze... Tvůj ji vetknu za obraz.