Spjata pro vždy v stromů kůru
obracím zrak marně výš
ku azuru, v nebes chmuru
i v hvězd vrchovatou číš,
na sasanky bílý květ,
jenž mi vyrost u nohou,
na vlaštovek hbitý let
letící v dál oblohou.
Nemohu v před, nemohu zpět –
Politujte ubohou!
Slunce žár leh na skaliska,
zlatem hoří čilimník,
starý Pan na fletnu píská,
nymfu Silen v náruč stiská,
Diany hřmí honba blízká,
smích i výkřik ke mně vnik,
čím pastýř výská, čím pramen tryská,
čím se chvějí třasaviska,
všecko slyším, o všem vím,
datla poklep, kosa rým –
břečtan se mi v nohy vplet,
stromu dutina můj svět,
nemohu v před, nemohu zpět...
Politujte ubohou!
Básníku, jenž kráčíš kolem
a vše chápeš a vše víš,
s lidskou slastí, s lidským bolem
zlý můj osud pochopíš!
Zadumán, v sny ztracen tichý
poznáš obraz vlastní Psychy;
věčně jata,
kruhy spjata
dál by chtěla pryč a výš,
ale křídla nemohou;
stesk zní v prázdno oblohou
a zpět k zemi
směry všemi,
politujte ubohou!
Řekneš: „Sestro má!“ v svém zpěvu
a já odvet, v srdci méně hněvu –
Politujte ubohou!