Ó Hollandsko! V snech průplavy tvé zřím,
tvé nivy s řadou mlýnů větrných
skrz modrý svojí cigarety dým
ve upomínkách cest svých dalekých!
Z těch v minulost se nesu v jeden mih
a rázem rodné kraje oko vidí,
však větrníků více není v nich –
Zmizely mlýny, změnily se v lidi.
Na lopatky jich křídel sed’ můj rým,
ty točí se, jak vítr by v ně dých’;
poetičtější mlýny byly, vím,
než moderní metamorfosy jich.
Na pahorku svém každý dumal tich
a čekal na žeň, až ji rolník sklidí,
střech šindel hřál si v slunce paprscích –
Zmizely mlýny, změnily se v lidi.
Což lidé, větrům též se vzdají zlým,
dle větru točit se, dnes není hřích;
pán vítr jest a mlýny čiperným
se taktem točí, jak milostpán kých’,
jak mrk’, se usmál, karabáč svůj zdvih’.
Teď na pravo, teď na levo je řídí,
teď velí: Stát! teď: Běžet! jeho pych –
Zmizely mlýny, změnily se v lidi.
Ó básníku! Co platen je tvůj smích?
Toť kosa hvizd, který se jarem šidí.
Tys Quixote! – bác! tu v leb, tu v hruď, tu v břich! –
Zmizely mlýny, změnily se v lidi.