Nad mořem klášter vysoko stojí,
pod ním se vlny divoko rojí,
v něm srdce lidská u věčném boji.
Jeptiška mladá přes zeď se dívá
do dálky šeré, nad ní zvon kývá,
poslední Ave do šera splývá.
Nebe je šedé jak holubí křídlo,
moře je šedé, kam oko hlídlo,
srdce je šedé – bolesti zřídlo.
Na nebi občas hvězda se bleskne,
nad mořem píseň z hrudi zní teskné,
srdce jen skřekem zoufalství steskne.
Darmo! Dí vlna pod skalou v hloubi.
Nikdy víc! Oblak, západ jenž vroubí,
Amen! Lká srdce žalně a z hloubi.
Jak socha stojí a v dálku se dívá
bez zvuku zvon se houpá a kývá,
ona, stín – v stíny mizí a splývá.