Anděl bouře bránu nebes
ranou hromu otevírá,
a pak zhlíží v pěnách moře
zářící svůj obličej.
Tichá luna do jezera
ztápí svoje smutné lesky,
chvěje se a marnou touhou
sama k sobě umírá.
Slunce zhlíží v rosných kapkách
zlato svého obličeje
a mění je v drahokamy
a luh v duhy planoucí.
Ale v slzách první lásky
nešťastné a umučené,
v těchto perlách svatých bolů,
pouze bůh se zhlíží sám.