A zas to srdce, nerozumné děcko,
se odbýt nedá, číši sladké těchy
ždá stále víc, ne pouze lampy plamen,
i lampy úběl, který plamen skrývá,
chce zváti svým! Chce patřiti v tvé oči,
v ty snivé hvězdy na svém nebesklonu,
chce líbati a tisknouti tvé ruce,
ty drahé lilje, měkké tak a vonné,
chce líbat rty, poupata plných růží,
kam jako rosná perla zbloudí často
tvá duše, čekající, bych ji vypil;
chce úsměv tvůj, chce objetí tvých paží,
těch mateřských a plných tklivé něhy,
chce samet ňader tvých, kde smilování
a soucit leží jako pohled Boha,
chce vlasy tvé, chce hedvábné ty vlasy,
v něž chytla’s duši mou – chce tebe celou!
A v chtění tom vše chytá nedočkavě,
vše chytá nedočkavě a vše líbá,
list papíru, kde dlela tvoje ruka,
list knihy, kde tvé spočinulo oko,
ten koberec, kde noha tvoje stála,
ten loká vzduch, jejž rty tvé pily s mými,
to světlo, jímž jsme spolu šli kdys večer.
To vše, tvou posvěceno přítomností,
kus bytosti tvé, kus je tvojí duše,
a přec, o žel! že ty to nejsi celá!