II.

Dobře uhod’ v hloubi srdce svého otec plebán. Prchl malý Jeník. Oko písně, která všecko vidí, stihlo jej, šlo celou cestu za ním;

tak můž’ píseň nejlíp vyprávěti o osudech jeho dobrodružných; k poslouchání kdo má dobrou vůli, k vám si může, děti, přisednouti;

nerada vždy píseň mluví v prázdno. Bylo asi krátce po poledni letního dne, v slunci celá země koupala se, ve komnatě hradní

k truhlici když Jeník přiblížil se, tající vše hračky jeho dětství, otevřel ji, klekl k ní a dlouho vybíral vše, co dle soudu svého

na dlouhé moh’ potřebovat cestě. Úmysl v něm dávno uzrál pevný, provést, co mu tajně v duši zrálo, připojit se ke výpravě dětí,

které táhly v dálný Jerusalem, vyrvati hrob Svatý z rukou Turků. Málo ptal se v dětinské své mysli, zdali stačí na to jeho síly,

jeho zkušenost a jeho zdraví. V nadšení svém nepřemýšlel ani, kterým směrem má se pustit z hradu, nepomyslil, kdo jej bude živit

celou cestou, kdo jej bude šatit, až mu setlí šaty sešlé časem. Nepomyslil, v chvatu vybral z truhly dětskou výzbroj, vánoční dar otcův,

oblekl se i opásal mečem, zavěsil si štít a vtlačil přilbu s perem vlavým zlaté na kučery a již z komnaty ven vyplížil se

a na oko zcela bezstarostně jako jindy chodil po svých toulkách, proběh’ chodby hradní, vyšel z brány, u mostu se octl zvedacího,

před nímž na lavici hlásný Jehoň hověl sobě pod košatou lípou, se psem starým Štěkem u svých nohou. Do slunce pes mžoural i pán jeho.

Jeníček byl obou dobrý přítel, ale přece nechtěl žádat starce, by most pouze k vůli němu spouštěl. Štěkovi též vyhnouti dnes přál si,

nebo věděl, jistě šel by za ním a se jeho nespustil již více. Proto v hradní odbočil on příkop, kde si často dlouhé hrával chvíle,

vysoké kde rostly pampelišky, lobečku též trsy s dutým stvolem, z kterých často píšťalky si řezal v změti bujné, vlnící se trávy.

Tam si zašel, odtud pozor dával, až se první najde příležitost, padací most kdy zas spustí Jehoň. Nikdy ještě čas mu nebyl dlouhý

jako tenkrát! Jak mu srdce bilo! V dálce kterak pátral nedočkavě, schýlen celý přes záprseň valů, vyzíraje, zdali cestou z lesa

nezahne vůz nebo chodec k hradu. Celý kraj však v poledním spal slunci, v jeho ohni tiše stály hvozdy, nepohnul se strom ni trávy stéblo,

tiše čněly k nebi klasy v polích, jenom v lípách cesty úvozové svou hrál cvrček do much a včel shonu. Hurá! na pokraji stráně lesní

teď se zjevil kůň, vůz těžký za ním s bílou plachtou, dobře znal ty fůry, vezly mouku na hrad Svojanovský z mlýnce, jenž stál na ručeji horském

pár set honů odtud v tiši lesní. Těžce do kopce se táhly vozy; dlouho trvalo to Jeníkovi, nežli zbrojnoš roh nasadil k ústům,

a most nežli spustil starý Jehoň. Konečně když vozy vjely v bránu a se z hradu všecka sběhla čeleď, v špižírny by snesla těžké pytle,

Jeník využil té vhodné chvilky, za zády již proklouz’ skládajících, zvedací most přeběh’ jako vítr a již pod volným stál božím nebem.

Tak jest ptáku, který kleci unik’, ten se jistě nerozhlíží dlouho, kterou snět má dřív si vyvoliti, na který má dříve skočit kámen,

ale přímo letí, jen když letí, pije, loká blankyt, jas a světlo! A tak rovněž hbitým krokem Jeník běžel, až se za ním zamkly lesy.

Ó, té krásy v stínu lesních samot! Ač byl často Jeník hostem hvozdů, ať již s otcem neb s plebánem hradním, nikdy krása jich jej nepřemohla,

jako poprv sám když v nich se octnul. Vše mu bylo netušeným divem. Chvíli stanul a něm patřil kolem, potom z hloubi sobě oddechuje,

na vývrať si used’, v hustém mechu která trčela a v bujné trávě. V husté stíny vkrádalo se slunce, kreslíc prstenů sta zlatých na zem,

ty se proplétaly mezi sebou a se třásly, tisíc zlatých šipek slaly v tmu, jež tisíc měla očí neprostupných, v dálku lákajících...

Květů zástupy se smály v trávě, ty jak zvonce a ty jako terče, drobné kalíšky a celé trsy, s dlouhým vlasem chvějících se travin,

s tučným listem netřesku a lopuch. Ostružiny míchaly své hloží v ostny šípků, zelené jichž plody žlutě nádechem a do purpuru

barvily se v neprostupné spleti. Taje nahoře a taje dole, kde se jenom zastavilo oko! V lesa pozadí se tměly skály,

v stínech stály strmící a příkré, sem tam paprsk zlatý osamocen v tmavé jich se zabodával rýhy, jak by divné písmo po nich kreslil,

staré kmeny vzpínaly k nim páže plné hnizd, jež tiše kolébaly. Z hloubi odkuds ozvala se žluva hvizdem flétny, ob čas ťuknul datel

v kůru stromu, celá prška jehel na hlavu se snesla Jeníkovi, bezvětří ač plné vládlo kolem; udivený zvedl hlavu vzhůru,

s výše stromů házel rudý vever jehličí naň, semínek déšť drobný z velké šišky, kterou vykusoval. Mih’ se šerem jako rudý paprsk,

kejklíř lesa s větve ku větvici hbitě skočil, bleskem oct’ se dole, stulen ku borovic kůře rudé, že jej bylo těžko rozeznati

od stromu, pak vyhoup’ se a zmizel. Nad kapradím velké páví oko míhalo se, náhle zastavilo těkavý svůj let, že mohl Jeník

dobře vidět pel a purpur křídel, chtěl je lapnout, obloukem však luzným vzneslo se mu nad hlavou a zniklo v šeru větví v blankytovém nebi.

A ten vzduch, ta sladká vůně všudy! Jeník poznal výdech pryskyřice, znal jej z dlouhých večerů, kdy v zimě starý Jehoň při hořícím krbu

louče řezal do zásoby, k této vůni mnoho jiných pojilo se, jakby čichal medu celé plásty, silný výdech doušky mateřiny,

trpký oddech balšámu a rmenu, těžký výpar ostře opojivý tisícerých neznámých mu bylin jako máty, divokého kmínu.

V ticho lesa ztrnulé a hlubé ob čas padlo cos jak oddechnutí, táhlý, dunivý zvuk – matka země jak by ze sna oddechla si, úzkost

sevřela tu prsa Jeníkovi, tak že prudce vyskočil a v útěk dal se hbitý, doupňáků smích ze skal jak by za ním jeho strachu smál se.

Příkrou stezku bylo nyní slézat Jeníkovi, vzhůru vinula se jako pentle, ale sypká byla, sotva v půdu že zasadil nohu,

štěrk se drobný pod ní válel s pískem, s námahou že zabořoval paty, výš se drápal, těžce oddýchaje. Nejednou mu kořen trčel v cestu,

jako velký had se vzdorně týčil, bylo přeskočiti neb jej podlézt, jindy vskutku malý hádek hnědý před ním přehoup’ se a zmizel v houšti.

Stále výš a výše spěla stezka, konečně se na vrcholu hřbetu octl Jeník spocený a zmdlený... Rozhled kolem kynul velkolepý,

kde zrak utkvěl, lesy jen a lesy vlnily se po obzoru dálném, černé blízko a modravé v dálce, svěží tady, posupné tam mračno,

rozložené v dálku vlnily se, slavné jako moře nepřehledné, v měkkých liniích se rýsovaly, tady lnouce těsně ku obzoru,

a tam výseky se pasek smály. Strmé stráně uléhaly k sobě, a tam v dálce na úbočí jedné při posledním ozáření slunce,

které zvolna jako velká lampa sklánělo se v mráčky fialové, jež se tměly na západní straně, velký hrad stál... Jak se zachvěl Jeník!

Otce jeho hrad, hrad jeho rodný, starý Svojanov! Jej z také dálky posud nikdy nezřel, a tu divný pocit schvátil srdce pacholíka,

nový pocit nesmírného stesku hruď mu sevřel, vztáhl v dálku ruce, jak by blíž chtěl slákati ten obraz, který jako z páry tkán a mlhy

tam se vznášel na pozadí nebes. Kdyby mohl – nebýti té dálky – kterak by se vrátil, vrátil domů! Viděl v duchu, starou jizbu šerou

přísným krokem kterak otec měří, čechraje vlas, chvílemi i bradu, viděl matku, kterak strojí na stůl k večeři, co starý plebán vchází

s vlídným pozdravem, jak v zvyku míval, každodenně večer u nich hostem. Roztesknil se hoch, ba zaplakal si, ale síla jeho vůle byla větší.

Že by trpět mohla tolik matka, nepostihl v dětském nerozumu, otce starost nepřipustil sobě, bývalť po dny dlouhé otec z domu,

a pak chuť a touha dobrodružství, schvátila jej jako mladé víno. Před ním v ráz myšlénka jeho stála, osvobodit památný hrob Krista,

nebýt posledním v té snaze druhých, vidět při tom cizí, dálné země, o nichž pouze slýchal od plebána neb čet v knihách věci přepodivné.

A tak v boji krátkém sporných citů mladý hošík do dálky se díval. Zatím v páry fialové kleslo zlaté slunce... jak by závoj stínů

přes krajinu hodila čís ruka, barvy zkalily se, zbledly, zhnědly, lesy ztměly se, Svojanov v dálce strašil černem valů svých a věží,

splýval v dálku, do temna se halil jako přízrak – zahoukala sova mezi klestem, první signál noci, po ní začly ozývat se zvolna

různé hlasy podivné, jichž posud neslyšel, tu zahvízdnutí táhlé, kroky cupavé, tam štěk a vytí. Úzkost stáhla srdce Jeníkovi,

poprv hleděl tváří ve tvář noci sám a v lese... neviděl víc cesty, jal se hmatat, zachycovat stromů, chytat větve, které jakby živy,

zdálo se, že jemu nadbíhají nebo číhají naň lstivě vzadu, aby po něm sáhly drzí rukou. Přes kořeny klopýtal i kámen,

několikrát sřítil se a chvíli jak by padal, hloub se sunul, těžká křídla často slyšel měkce letět, nad svou hlavou šustěti tak temně,

na velikého že ptáka hádal, který asi vyletoval z hnízda, po kořisti pátraje a lupu. Či snad samé noci černá křídla

se to žalně nad ním rozšuměla bloudícím a znaveným již? Hladu zvolna též se začal ostrý osten ozývat v něm; v celém odpoledni

mimo několika malin lesních nesvlažil ret stálém na pochodu, nebo vyšel krátce po obědě a teď dlouho kráčel, a noc byla

v celé hrůze kolem šírá, dlouhá... Nejdřív myslil, že si lehne někde, o kámen kde opřít moh’ by hlavu a tak přespat dlouhý čas až k jitru,

ale bázeň před divokou zvěří a víc před hady strach bránil tomu, tak že raděj slední napjal síly, umíniv si dále kráčet nocí,

ale zvolna, tiše, opatrně. Takto slezl stráně druhou stranu a šel údolím, jež v dál se táhlo podél jakés vody, v které hvězdy

třásly se svým mihotavým zlatem. Soudit moh’, že skláněla se půda v hlubší údol, který víc se stmíval, chutě kráčel, když v tom rudé světlo

tmou se kmitlo – zastavil se... čekal... Světlo stálo pevně v jednom bodu, nechvělo se ani... jistě chata, obydlená chata, když tam svítí.

Ani dlouho Jeník nepřemýšlel, chutě dal se na pochod blíž k světlu a již zatlouk’ na dubové dveře.