Já stokrát chtěl již zavřít žití knihu
a nepřevracet ony smutné strany,
kde nechaly sled krve všecky rány,
co léty dráno, skláno v oka mihu.
Já nedooranou chtěl nechat líhu,
kam místo skřivanů se snesly vrány,
by slední klasy zhltly rozdupány,
a s nimi bolest, úzkost, děs a tíhu.
A přec otvírám zrezavělou sponu,
bych k starým křivdám připisoval nové
a zpíval žal svůj, aniž věděl komu;
a cítím zas, jak novým mořem tonu,
že Smrt jen zavře dsky ty demantové,
až odvede si zbloudilého domů.