„Sám jíti onou sráznou výší ducha,
kde bdí jen hydra pochybností lačná,
kde každý hvězdný záblesk ztají mračna,
kde děcka snem jest každý sen i tucha;
sám klenout si od světa k světu mosty,
sám klonit se nad vášní propast bezdnou
sám z její tmy si kouzlit záři hvězdnou,
sám z jejího dna myšlenek brát skvosty;
sám sobě býti v dumném šeru svící,
sám čnít jak titan nad všedností podlou,
sám chrám bořiti, ve kterém jsem modlou,
sám kadidlem být, sám i obětnicí;
sám davem jíti s povznešenou hlavou,
na rtech jen úsměv, jenž má světu skrýti
žal, nudu, hněv i vášní vlnobití,
štván myšlenkou a unaven být slávou,
a cítit, kterak roste moje nitro,
že obsáhlo by prostory i časy,
ruch života i mysterium krásy,
šer dávných věků, budoucnosti jitro,
to všecko mít! Jen nemít srdce ženy,
jež ve souzvuk by s tvojím mohlo tlouci,
kam klesla by ta hlava všemohoucí,
kam sed’ by duch jak orel vyplašený,
a nemít ruky, jež by tvoji stiskla,
ni vlasů proud, jenž schladil by tvé skráně,
když černý havran, duma, sedla na ně
a ze skal jejich myšlenka když tryskla“...
Tou známkou genia své čelo pálím:
být velkým před světem v své slávy zoři,
před Bohem velkým v trudu svém a hoři –
jen před sebou tak strašně, strašně malým!