Ne, neumí se každý smát,
když hořkostí vře pohár žití,
a komu los moh’ dar ten přát,
v trest hořkost dvojnásobně cítí.
Ty všecky lidské křehkosti,
jež duchu na křídla se věší,
trud velký, malé radosti,
co ztrácíme i co náš těší,
čím hrdáme a co jest jádrem,
ať chcem či nechcem, života,
co duchem zahřmí, zachví ňadrem,
jest nic a ve všem kolotá,
jest věčné v krásy paprscích,
když prozáří to božský smích!
Ty šťastný, Tys jej zachytil,
co toužebně naň mnohý čekal,
když osud, chrt, se vyřítil
a zlobně v Tvoji dráhu štěkal;
z paprsků smíchu splet Jsi bič,
i nastala tu honba divá,
kde bol se svíjel, chechtal chtíč,
v té vřavě měkký soucit zpívá;
nechť přísná maska povinnosti
se nad zmatenou šklebí změť,
Tvůj smích i ve tvář budoucnosti
nezůstal dlužen odpověď
a za ten tisknem veselí
dlaň umělci a příteli.
Co mohlo člověka v tom rvát,
svět neví, to jen člověk cítí,
ne, neumí se každý smát,
když hořkostí vře pohár žití!
Z Tvé kouzelnické lucerny
dav pitvorných se stínů snuje,
a přec jich průvod titěrný
tak plně život illustruje!
U krčmy stanul a chtěl k chrámu
ten rozvášněný mládí vzlet,
u „Snědeného“ stojí „krámu“
vše illuse ty naposled.
Můž’ za to básník v záři hvězd,
že pravda žití hořká jest?