Prach nejmenší na soše z úbělu je skvrnou juž a na křišťálu dech juž zkalí jeho čisté zrcadlo, líp není s láskou v srdci člověka. –
Dnes konečně vzplál vytoužený den kdy mohli klesnouti si v náručí a zvát se svými. On byl v květu let vír bouřné mladosti měl za sebou,
však čistou duši z něho zachoval a přímost, ona byla dítětem, jež s důvěrou se dívá do světa jak v světlo kalich svlačce rozvitý.
A rádi měli se, že celý den byl krátký jim ku sladkým hovorům a celá noc zas krátká ku snění a vzpomínkám a touhám, nadějím.
Dnes byli svými. Jak sen vzdálený jim hlavou ještě všecko přelétlo, když poprv ruku v ruce o samotě šli lesem mluvíce o štěstí svém:
To jitro, vystrojení nevěsty, pláč rodičů a v chrámě obřady a snídaně, ač skoro v letu jen, ty přípitky, třesk číší, přátel smích
a blahopřání, ruky stisknutí, pak jízda na nádraží. Konečně to první vydechnutí v svobodě, ten první doušek vzduchu horského,
to štěstí býti sami s blahem svým! A zvolna do vrchu tak stoupali, jak do snů pták jim zpíval v haluzích, u nohou jejich plála jahoda
se usmívajíc purpurovým rtem, zdroj tančil přes vývraty, balvany a zpíval jakby vítal je, a vzduch byl plný zlatých vos a much a včel.
Však neslyšeli ptáka ani zdroj a celý svět byl velký obraz jim, kam dívali se štěstí okénkem. – Tak došli vrchole a stanuli.
„Pár kroků svahem níž,“ on hovořil, „a najdem čarokrásnou vyhlídku na jezero, jež leží v hlubině.“ A nežli mohla slova odvětit,
juž po svahu se spouštěl, kroků pět – a v skutku v hloubce temné, nesmírné jak safir bylo v lesů prstenu, svit zlatý – slunce bylo v západě –
jen lehce tmavých vln se dotýkal, jak v hloubce jich by samou touhou mřel. Šla za ním, rychle ruku podal jí a na výstupku skalním stanuli:
Hloub pod nimi a nebe nad hlavou. V tom bystré oko jeho nalezlo o kousek níže balvan, který čněl nad vodní pláň – snad lepší k vyhlídce
zdál jemu se, či pouze zlý ten duch, jenž doprovází všady člověka, stín světla jest a v číši na dně žluč, se ozval v něm a on jej poslechnul.
A v skoku smělém chytnuv stromu sněť, jež pod ním houpala se, vyšvihnul se na balvan. V tom ona vykřikla a oči zakryla. – Pojď, Karle, zpět!
Ó bože! – spadneš! – pomni naše štěstí! Já dívati se na to nemohu! Ó bože! Načež zcela klidně on: „Zde vyhlídka je mnohem krásnější,
líp přehlédne se celé jezero, pojď, Emo, sem též za mnou, dám ti ruku, jen malý skok! – tu haluz chytni zde!“ – Za celý svět ne, nikdy! Ty pojď zpět,
hleď, balvan chví se, – strom je zachycen jen v mělké prsti, povoluje juž a propast pohřbí Tebe! „Dětino,“ on praví na to trochu podrážděn,
„však nenutím Tě – sobě na škodu sem zdráháš se.“ – Kdybys mne miloval, zas ona, hned bys navrátil se sem, ba ani bysi v také nebezpečí
se nepouštěl, a to v den svatební! A slzy v tom jí tryskly do očí jak na macešky samet rosný svit. „Aj slzy! Věru, Emo, stejným právem
já mohu říci, kdybys opravdu mne ráda měla, šla bys ke mně sem; co lásce jeden nebezpečný skok, co lásce propast a co lásce smrť?“
– Ó naopak, zas ona vzlykajíc, ty, kdybys ke mně pravou lásku měl, ty nedopustil bysi ani v snách, by tento den tvým zkažen rozmarem
v mých slzách zhasnouti měl. „Dětinství,“ on hněvně odpovídá, „citlivost a ženské nervy, věru moudřejší že, Emo, jsi, já myslil; ale hleď,
ty dovolíš, bych k věčné vzpomínce, kdož ví, zda ještě v žití přijdem sem, si tady cigaretu vykouřil a v pohodlí!“ – A v tom juž k její hrůze
sed’ na balvan a nohy spustil dolů do propasti, o strůmek opřel se a ruce skříživ dýmu kotouče v dál odfukoval ironickým rtem.
A ona klesla v mech a plakala a slzy její tekly do trávy, a kolem bylo ticho hluboké, že mouchy let byl hlukem vzdáleným,
keř snětí nehnul, stromů vrcholy ve zlatě tonuly a zdola modrý kouř jeho cigarety táhnul k ní jak výsměch, jak by pravil: Štěstí Tvé
jest rovněž dým! A celý život její se zdál jí náhle touto propastí, nad kterou on tam seděl bezcitný, a bolest cítila. V tom ruce dvě
ji ovinuly jemně ze zadu a zvedla hlavu. – On tu za ní stál a odhazuje cigaretu v mech děl s úsměvem: „Nu, vždyť jsem celý přec!“
A odolati jemu nemohla: „Ty muži zlý!“ – „Ty dítě!“ pravil on. „Tak polekals mne!“ – Dlouhým polibkem jí zavřel rty a ruku v ruce zas
šli lesem. Slunce zhaslo. Byla noc.
Cookies on Poetry Cove