„Ty sladký, drahý, cudný, obličeji!“ Jak dávno to, co Petrarca tak zpíval, kdy v Sorgy dovádivém, hlučném reji se v dálku za svou krásnou paní díval;
stál dlouho zde, proud zvučel kouzelněji a v sladkém rhytmu přes balvany splýval; hle, motýli a mají křídla zlatá! ne, jeho sonetů roj nový chvátá,
ó, v čarovnější háv jich neodíval, jak tenkrát, však vy, andělé, to víte, když v zlaté zřel ji slunce aureole jít skalin strží k číši duhovité
všech kaskad zpívajících štěrkem dole, kde kvete laur a sněti trnovité stře akacie v myrt a růží kole: Tam potkali se – juž byl by ji minul,
dík náhodě, že vedle sad jim kynul, byl otevřen – Filipa z Cabassole. Snad není doma prelát přeučený, můj přítel milý, Petrarca as hádal.
Však vedle žaltáře on též zná ženy, k jich poctě, vím to, mnohý sonet skládal. On jistě nezazlí mi, otevřený že kynul sad mi a já o vstup žádal.
Juž dvornost káže z žáru slunce stranou v chlad oliv paní zavést milovanou. Tak jejím zjevem jat si v mysli spřádal. To věru náhoda je, stezkou sráznou,
již sotva kryje planých fíků clona, i ptáka, když jde pít, kde kroky váznou, že v pravé poledne on cestu koná. Co láká pěvce ve krajinu prázdnou
o polednách, kdy žárem všecko stoná? Myšlenek motýl snad chce vzletět z kukle? Či písně nové poupě sotva puklé chce rozvinout se plně? – myslí ona.
A náhle proti sobě stáli oba, on oheň v zraku – ona cudný plamen, on růží keř, a ona keře zdoba, on věčných písní tryskající pramen,
v něm ona perla na dně. – Stinná koba, již fíky tkaly objetím svých ramen, jim kynula a otevřená vrata, on slova neřek’ a k nim první chvátá
ji veda přes omšený prahu kámen. A náhle stáli jak zázrakem věru ve stinné klenbě širých, starých buků, chlad sladký vanul kolem v milém šeru,
stín s paprsky hrál v trávě ve souzvuku, sta zlatých cest se v různém pletlo směru; jak, nevěděl, svou v její cítil ruku, kam kráčeli – kdes fontán lkal a zpíval,
a s keře datel udiven se díval a ustal ve svém jednotvárném tluku. Šli spolu nejdřív skoro beze slova, ač cítili, že v této velké chvíli
jim otvírá se žití brána nová, v níž znova ucítí, že vskutku žili; pak padlo slovo, které každý chová ve hloubi srdce jako paprsk bílý,
to slovo: „Miluji tě!“ plné kouzla on zašeptal, – přes kámen ona sklouzla, on chyt’ ji – jeho ret se nad ní chýlí. A v plesném trylku ironických tónů
v polibek jeho kos zahvízdal v sněti; v tom čísi ruka zvedla větví clonu a kdosi zřel je oba ve objetí. On Filip, dobrý biskup z Cavaillonu
zřel tyto šťastné, milující děti. – Ach, otče, lkali, otče, odpuštění, my zhřešili jsme, dej nám rozhřešení! On jen se smál a pták neustal pěti.
Ba, zasloužíte trest, on pravil v smíchu, neb rým, jejž potřebuji ku sonetu a jejž jsem právě chytal v lesním tichu, a jenž juž lít’ jak včela v ňadro květu,
jste vyplašili největším ze všech hříchů, tím šeptem sladkým, jímž ret skloněn k retu, dí: Miluji tě, můj jsi této chvíle! a kát se máte, děti roztomilé,
zde viny svojí vemte za odvetu! Co před ním klečeli, on ruku vztáhnul, tu bílou, plnou prstenů, kde třpytil a smál se velký rubín a pak sáhnul
ke keři růží, který květy svítil, a plnou jejich větev k sobě nahnul, dvě utrh’, v jejichž klín se motýl řítil, tu jednu bílou jak sníh čerstvě padlý,
tu druhou rudou, které z ňader kradly se perly, v nichž se paprsk duhy nítil. Tu bílou Lauře podal, jemu rudou, dřív křížem žehnaje jich obě dlaně:
Mír s vaším srdcem buď, v něm kvésti budou ty růže věčné lásky svrchovaně v máj žití nádherný i v jeseň chudou, jen milujte se plně, odhodlaně;
jen láska vytrvá v tom světa dýmu, tou i můj sonet dojde k svému rýmu, ó milujte se, je v tom vůle Páně! A nežli zvolna s fialovou kápí
se ztratil s úsměvem svým mezi keři, on v její oko vroucí pohled ztápí, že milován jest, v skutku nyní věří, a štěstí, blaha nekonečné slapy
mu brillianty sypou v ducha šeři... Co dál se dělo – vy, andělé, víte, již lásce v cestu sypat pospíšíte i z vlastních křídel sněhobílé peří!
Cookies on Poetry Cove