Na mýtině, za sebou jilmů řadu jak stěnu ptačím zpěvem prochvěnou stál Faun, v tmu tyčil kamennou svou bradu a večer hovoříval s Ozvěnou.
Kdys dětem, které své tam pásly kozy, kol tančily a hrály vesele, se zdálo, Faun že na ně z dálky hrozí do trávy, vřesu, doušky, jetele.
Však bázně v mladosti své neznajíce, když domů šly a z lesa stoupal stín, mu ostružinou pomazaly líce, v dlaň vtiskly zkvetlou haluz řeřabin.
A v otevřená ústa ve svévoli mu cpaly stelivo a suchou klest, do vlasů jitrocel, jenž roste v poli, a čilimník, jenž plný zlatých hvězd.
Pak odešly. Faun stál tu zadumaný, střást nemoh’ tíži schnoucích květů těch a večer juž se chýlil z mračen brány a rosou zperlený kol chvěl se mech.
Drozd zpíval kdes a vzbudil nymfu Echa, ta ozvala se v odvet z tříště skal, nad zemí vzešla luna sladkodechá, Faun poprv dnes jak mrtvá hmota stál.
Tu milenci dva – chodili sem denně – když stmělo se, dva stíny, přišli sem, v zrak dívali se sobě roztouženě: Jak sladký život a jak luzná zem!
V svém štěstí chudáka tu uviděli, jenž uši, ústa, jedna chrastí směs, skrz větve šilhal stranou ve hvozd stmělý a poprv hluchý k Ozvěně byl dnes.
I pochopili jeho smutek rázem, hoch vztyčil se a jeden ruky vzmach, a frašná zdoba s Fauna sjela na zem, květ čilimníku i řeřabin nach.
Z úst vyndali mu stelivo, jen v kštici pár květů drobných jemu nechali. Jim zdálo se, jak dál šli při měsíci, že kamenné jim ruce tleskaly.
A o čem nevěděli dřív, dnes našli: sluj stinnou tkanou hustým břečtanem – a stíny dva do jejich stínů zašli. Jak sladký život a jak luzná zem!
A slyšeli, když odcházeli šťastní, zdí jilmů ptačím zpěvem prochvěnou smích veselý, jenž zdál se jim být básní – Faun jako jindy mluvil s Ozvěnou.
Cookies on Poetry Cove