Kdes v malbách Poussina neb Claude-Lorraina
jsem viděl ji, teď se mi otevřela:
Pod oblouky skal fantastických zcela
tůň azuru v nesměrnost prohloubená.
Řad topolů, slyš, divné báje stená,
i třtina v kraji vod se rozšuměla,
ty cítíš, Ceres nadarmo kol spěla
svou dceru hledající zamyšlená.
Pár balvanů je rozptýleno kolem
i kapradí i agavy kol bují
u roztřískaných hlavic sloupů v změti.
Květ, kámen, list, vše zachvívá se bolem,
ty slyšíš, křídlo věků nad vším letí,
co výší slavně jeřábi v jih plují.