Zas jednou u nás zuří staré hádky
o směrech – Bože, jak to malicherné!
Dnes všecko bílé chtít a zítra černé
a frase vždycky vykroutit se vrátky.
Líp ku kolébce lidstva jíti zpátky
než každé heslo brát za mince berné
a ještě líp – však to je trochu perné –
sám tvořit z tuhé, nepodajné látky.
Ať idealně či realně – jedno,
jen tvořit v skutku krásu dokonalou,
jíž idea jak alabastrem září,
jen vrhnouti žár v lidských srdcí ledno,
co sejde na vignetě!? I tu malou
se spokojenou vezmu si pak tváří.