„Staré světy křísit ku životu, jako bádat v bludném srdci lidském, jedno jest; neb ony staré světy, přikryté dnes časů dávnou plísní,
nejsou víc než bludné srdce lidské v moderních svých zápasech a bojích. V obou člověk stále týž a jeden pod šlehy se krutých důtek zmítá,
fatum slují tam a zákon tady, proti nimž se týčí stejně vášeň, stejná vždycky dnes jak před staletím...“ V těchto dumách vnořen šel jsem sady.
V mlze dušičkové stály stromy, cesty byly plny svadlých listí, vzduch byl plný syté, čpavé vůně, v které hmota zvolna zmírající
hlásá poslední svůj žití záchvěv. Mlhou lampy jen se bledě třásly, ulicemi na levo i v pravo chodců pozdních duněl krok a zmíral.
V tom pad výstřel... a hned za ním druhý... Stanul jsem a slouchal polekaný... Tu se rychle otevřelo okno, a tam skřípla vrata... silhouetty
tmou se mihly polooblečených žen a mužů... hovor, kroky, světla... Než jsem dále kročil, třetí rána, čtvrtá potom... „Zastřelil se kdosi...“
„Mířil špatně... dvakrát chybil...“ V trávě v krvi leží neznámý hoch cizí, v listí svadlém leží vlhkém mlhou, kolem zástup zvědavců se kupí,
stráže signály zní v šepot davu, chvatné kroky – již jej odnášejí ztmělým sadem, nedávno kde ještě v letních nocích plných sladké vůně
na lavičkách tisknuly se k sobě milující, sami sobě světem. Ze sadu jsem vyšel do ulice po chodníku tmavém, kluzkém mlhou,
ostrý svit se třás s přízemních oken, která byla otevřena z kořen. Musil stanout jsem a hledět do vnitř. Svíce dvě jsem viděl u postele,
na poduškách bledou hlavu muže, v žluté záři příšerně tak bledou... Stíny míhaly se kolem lože, jedny klečící a druhé v němém
ustrnutí šátky tiskly k očím, u okna stál kdos a ven se díval, jakby sledoval tu dráhu duše, která vybavena z těla svoru
v mhavou podzimní noc uletěla k hvězdám, jež se před ní skryly němy. Obrovské kol tiše spalo město... Kroků pár jen zpátky. – Mladý život
sám se zničil, vším kol pohrdaje, a zde starý dohrál jen svůj úkol jistě plný trudů – ale nerad. Jaká propasť tady mezi nimi!
Jaký obou cíl tam v nekonečnosť? Jaké záhady v tom, co zvem žití, a kde hvězda spásy v tom, kde pravda? Jen jsem tušil, co se odehrálo
zde v mlh závoji. Jak plachý zloděj plížil jsem se černých domů stíny, za jichž záclonami sporá světla kmitala se... Já se skoro styděl
za tu trochu pohodlí a klidu, jež mne čeká doma, za tu knihu starých věštců, za ten skrovný asyl, kam smím zapadnout jak skřivan v pole.
„Lidstva bída padla na mne celá“ i má vlastní sotva zdřímlá vstala a já záviděl jsem těmto mrtvým: klasu zdrcenému vlastní vůlí,
klasu zkosenému žatvou doby, jejich mír a nedostižný oddech...
Cookies on Poetry Cove