Než vyšel v davy prorok Israele,
by věštím slovem lhostejné kol schvátil,
do pouště hornaté se kamsi ztratil,
kde v postech, dumě noci trávil celé.
Jen provaz na bedrách, cár na svém těle,
živ kobylkami v sebe jen se vrátil,
až věští síly blesk mu čelo zlatil,
že klidně vstal, šel vítat Spasitele.
V poušť netřeba jít dnes – ta kolem zeje
i mezi svými, v drsné resignaci
dlí všickni. – Lze tu růže sbírat z nitra?
Jeť Medusa dnes Musou, v srdci reje
svým drápem bolesti; tak v skřek se zvrací,
co hymnou mělo znít v oslavu jitra.