V tom kvítku, zvěst dí, dřímá duše matky
tak trpělivá, oddaná a tichá...
Ký div, že z tvojich ňader stejně sladký
dech dobroty se snivou vůní dýchá.
Když hlava klesne tam, tu měkce snivá
ji závrať jímá, teskně opojivá;
však z tvojich očí nad ní v políbení
zas padá něha, mír a odpuštění.