Ten jarní déšť je roven děcka pláči,
teď sněhu slzy a teď slunce smích!
Kde z koleje se cesta na rynk stáčí,
tam náhodou se sešli v alejích.
Ó bože, k jejich štěstí chvilka stačí!
Jak stalo se to, že jí podal rámě?
Jak stalo se, že přijala je hned?
Šli spolu. – Bylo jim, jak náhle v chrámě
před bohem stáli by, jich mlčel ret
a zlatou pohádkou byl kol jim svět.
Šli spolu. Kéž ta cesta konce nemá!
Než vítr metá déšť jim v tvář i zrak,
nechť ruce chví se, ústa nechť jsou němá,
však srdce jich, to zázračný je pták,
jenž v jásotu se ztrácí do oblak!
On cítí čár štíhlého toho tílka
i ručku teplou na svojí se chvít,
a jakby síťku hodil na motýlka,
tak její srdce v ústret svému bít.
Je plna rajské hudby jim ta chvilka.
A ona po očku se k němu dívá
na bezvousou tvář, kučeravý vlas.
Ať v ručejích déšť dubnový kol splývá,
jim všecko květ a vůně, třpyt a jas;
dnes málomocný před nimi je čas.
Vždy žehnat budou deštníku, jich štěstí
jenž kryl až v malý dům tam na předměstí.