Hraběte Lozana dcera, Jimena ctná, ušlechtilá, k stolu sedla k svému choti, o lečems by promluvila.
Plna smutku, nepokoje, který pálí, který bolí, zřela chotě, jenž v boj táhnul, kdož ví, nezhyne-li v poli.
Zachází s ní s nedůvěrou, vojín ukázal se býti, domnívá se, nad Lozanem znovu že se touží mstíti.
Ač byl hrabě zcela pomstěn, v bolesti své dále lkala, se slzami lásky v oku tiché vzdechy k nebi slala,
k němu v hoři velkém štkala: „Jak neblahá je dáma urozená, jíž chotěm stal se čacký smělý muž, jest v lepší štěstí selka vyvolená,
kdo její blaho vyrvati jí můž? I vzbudí-li se, není opuštěná, choť vedle spí, nechť noc se smráká juž, zří vedle sebe muže svého spáti,
a dřív-li vstane, večer se zas vrátí. O divých bitvách sen ji nevzbudí, synáčka svého ku prsu si nese, jej nasytí, své drží na hrudi,
když zří, že usnul, rozplývá se v plese. Svět její, chata její, netrudí ji okolí a co kol světem zve se, o zlatý dům se nestará v své chatě,
ví, štěstí největší že není v zlatě. Pak přijde neděle! To pravé žití v košilce čisté, ve svatebním hávu, jí tolar v šňuře ze korálu svítí,
ty zříš, jak veselí se v družek davu, pak tancuje se, smích tu musí zníti, jsou sousedky zde, v děvčat patří vřavu, žert mnohý hrubý v drsném zazní hlase
a ona stará posud mladou zdá se.“ Rodrigo nemůže snésti Jimeny to naříkání, při jilci Tizony meče
přisahá v svém odhodlání: nepůjde víc na hranice v děsné s Maury zlými klání, s ženou svou chce vesel žíti,
spokojeně v radování.
Cookies on Poetry Cove