Tak jsme spolu sami, sami...
orel krouží nad skalami,
z křovin hrdliček zněl stesk,
na růžích plá zory lesk.
Jistě, pouze Bůh je s námi.
Zlatem hoří cedrů les,
každý hrot i každý tes,
z vlhkých slují vane chlad,
slunce šípy své níž spouští,
lev se ukryl v stinné houští,
cítím, kterak mám tě rád!
Lev svou lvici neopouští...
Za tebou jdu v každém kroku,
dítě, ženo z mého boku,
zázraku ty, v rajský luh,
jejž mi vykouzlil sám Bůh.
A já cítím slzu v oku,
a jsem plna nepokoje...
O srdce se opři moje!
Co se chvěješ? Bůh je s námi,
spojil zde nás pod palmami,
lásku do srdce nám vdech,
tisíc tónů, tisíc ech.
Což to platno, nejsme sami!
Jaký stín tvé zastřel líce?
Lze být sami ještě více?
Jakých vidin do tenat
padlas, Evo? Tam hleď, had,
bez víček má zřítelnice.
Kde jest? Pověz! V husté trávě
tam se skrývá, zrakem žhavě
a též šupinami blesk’.
V duši mou pad náhlý stesk,
cítím v ňadrech žeh i v hlavě.
Had, co je to? Co se plazí...
Zřel jsem ho – mne posud mrazí...
neměl, praví mi to cit,
svědkem naší lásky být...
Proč jen cítím, že jsme nazí?